Jak se vypořádat s diagnózou
Valná většina lidí, kteří se potkají s nějakou vážnější diagnózou vyžadující např. změnu životního stylu, je nepříjemně zaskočena. V případě, že jsme počítali s životo hrožující nemocí, ale objevila se mírnější diagnóza, samozřejmě prožíváme úlevu, ovšem i tak jen málokdo přijme v klidu fakt, že se musí své nemoci přizpůsobit a podstupovat léčbu.
Co dělat, když vám lékař řekne, že máte fibromyalgii
Je zcela zdravé a přirozené, že cítíte zármutek, když zjistíte, že máte fibromyalgii.
Tento proces nám dovoluje naučit se přemýšlet a jednat v nastalé situaci. Je třeba si uvědomit, že FM není smrtelné onemocnění.
5 fází smutku:
- Popření a izolace – „Cítím se dobře.“, „Tohle se nemůže dít, ne mně.“, „Došlo k záměně výsledků, to musí být omyl.“
Popírání je pro jedince pouze dočasnou obranou. Jde o šokovou situaci, která může trvat různě dlouho. Dotyčný se nechce s nastalou situací smířit.
Zpočátku jsem nechtěla o diagnóze mluvit s přáteli, rodinou a kolegy. Věděla jsem, že je třeba změnit můj život, ale neměla jsem tušení jak. Měla jsem strach a cítila jsem se zcela osamělá.
Jakmile se jedinec dostane do druhé fáze, uvědomuje si, že popírání již nemůže pokračovat. V této fázi je o dotyčného velmi těžké pečovat v důsledku pocitů vzteku a závisti. Mohou též přestat spolupracovat a komunikovat se zdravotnickými pracovníky.
Cítila jsem zlost a ptala jsem se „proč já“? Byla jsem fitness instruktor více než 5 let. Jsem dobrý a pracovitý člověk, tak proč se to děje právě mně?
- Smlouvání, vyjednávání – „Chci se dožít svých vnuků.“, „Udělám cokoliv, abych mohl/a žít ještě pár let.“, „Dám všechny své peníze za…“
Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem oddálit či odložit smrt. Dotyčný se obrací k vyšší mocí (např. Hospodinovi) s žádostí o delší život výměnou za změnu životního stylu apod. Psychologicky dotyčný říká: „Chápu, že umřu, jen kdybych měl o trochu více času…“ V této fázi též dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby.
Snažila jsem se o své diagnóze vyjednávat s vyšší silou. Napadalo mě, že když věnuji více času a energie rodině a přátelům, budu zase zdravá. Pokud mě toto neuzdraví, žadonila jsem o nějaký lék. Myslela jsem si, že najdu lékaře nebo lék, a všechny mé symptomy zmizí.
- Deprese – „Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“, „Umřu, tak o co jde?“, „Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“
Během čtvrté fáze si umírající začíná uvědomovat jistotu blížící se smrti. Může být proto zamlklý, uzavřený, odmítat návštěvy a trávit většinu času v pláči a truchlení s pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje. Nedoporučuje se dotyčného v této fázi rozveselovat. Jde o důležité období smutku, které musí proběhnout. V některých případech je nezbytné podat psychofarmaka.
Tato fáze mě ovládla na několik měsíců. Cítila jsem se emocionálně vyprahlá. Nechtěla jsem se smířit s tím, že bych bolest měla pociťovat do konce svého života. Odmítala jsem smířit se s tím, že musím pozměnit svůj život kvůli své diagnóze. Chtěla jsem se vrátit v čase do doby, kdy jsem byla schopná vše zastat a zvládnout vše, co jsem si usmyslela. Uvědomila jsem si, že i teď mohu dosáhnout všech svých životních cílů. Musím pozměnit způsob, jak se k nim dostanu a zabere mi to delší čas, ale jsou dosažitelné.
- Smíření se – „Bude to v pořádku.“, „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to připravit.“
V této poslední fázi se dotyčný začíná vyrovnávat se svou smrtí či smrtí milovaného. Dochází k psychickému uvolnění a pacient je schopný na léčbě spolupracovat a přistupovat k ní rozumem.
Proces truchlení mi poskytl osvojení několika nových technik na zvládání každodenního života. Uvědomila jsem si, že tohle je něco,čemu budu čelit celý svůj život a jsem odhodlaná ho prožít, jak nejlépe to jen jde. Proces truchlení nepomohl pouze jen mě, ale také mým přátelům, rodině a kolegům dopomohl k uvědomnění si toho, že ačkoliv vypadám normálně, uvnitř sebe vedu neustálý boj.
Tyto fáze nemusejí nezbytně nastávat ve výše uvedeném pořadí a nemusejí být ani všechny prožity, avšak vždy dotyčný zažije nejméně dvě z nich. Často též dotyčný může fáze zažít jako na tzv. „horské dráze“, což je střídání dvou nebo více fází, během nichž se dotyčný několikrát k jedné či více z nich navrací.
Neexistuje žádný manuál, podle kterého se všichni vyrovnávají s touto nemocí a jak nám, tak lidem kolem nás může trvat delší dobu, než se smíří a naučí pracovat s nastalou situací. Já, sama za sebe, jsem hrdě schopná říci, že jsem dokázala projít skrz celý tento proces a vzešla jsem z něj silnější a jsem schopná lépe zvládat veškeré aspekty svého života. Ti z vás, kteří si tímto procesem právě procházíte v tom nejste sami. Časem se naučíte milovat a znovu přijmete své nové já.
Existuje velmi početná skupina lidí, kteří se silně identifikují s výkonem a úspěchem a kteří mívají v sobě skrytou a v mnoha případech nevědomou obavu ze selhání nebo z vlastní slabosti. Tito lidé mívají tendenci své tělesné obtíže bagatelizovat a ignorovat a bývá pro ně problém akceptovat, že jejich nemoc je závažná a že vyžaduje, aby se jí zabývali. Jejich obecný přístup k nemoci by se dal charakterizovat slovy: „Ale vždyť mi vlastně nic není“. Z hlediska stadií přijímání nemoci zůstávají v prvním stadiu. Někdy překonávají své limity a dokazují nemoci,že nad ní „dokážou vyhrát“. Výhoda tohoto přístupu spočívá v možnosti zachovat si optimistický pohled na svět a aktivitu tam, kde jiní by podléhali beznaději. Ovšem logickým důsledkem je zanedbávání léčby, které může vést ke zhoršení zdravotního stavu a s tím i prognózy nemoci. Pro takové lidi je vhodné uvažovat o své nemoci jako o něčem, co skutečně patří do jejich života, a konfrontovat se svou úzkostí z prohry či selhání.
Jiným typem lidí jsou takoví, kteří přijmou negativní zprávu o svém zdravotním stavu jako definitivní verdikt nad svým životem. Vzdají se všech možností se nějak aktivně zajímat o možnosti léčby a úzdravy a někdy se vzdají aktivního přístupu k životu vůbec. Takový člověk jen pasivně přijímá pomoc a nic moc nového nebo nadějného neočekává dle hesla: „Vše je stejně ztraceno“. Z hlediska stadií přijímání vážné nemoci má takový člověk potíže správně integrovat stadium deprese. Výhody tohoto přístupu spočívají v tom, že se dotyčný vyhne možným zklamáním z toho, že jeho pokusy o změnu situace selhávají. Pozice člověka trpně závislého na dění okolí je v něčem vlastně pohodlná a příjemná, protože odpovědnost za svůj osud přenechává v rukou druhých a nemusí nic moc dělat. Pro takové lidi je vhodné začít se zabývat tím, jaké oblasti života pro ně zůstávají navzdory nemoci důležité. Může být pro ně přínosné získat zpětnou vazbu od svého okolí, že jsou pro ně důležití, i když nejsou nyní třeba tak výkonní a samostatní jako dřív.