Diferenciální diagnostika
Diferenciální diagnostika je u fibromyalgie značně komplikovaná. Není zde jasná etiologie onemocnění, ani laboratorní vyšetření, které by diagnózu jednoznačně potvrdilo. Dříve než je pacientovi přidělena konečná diagnóza fibromyalgie, je nutné vyloučit všechny stavy, které by k chronické bolesti a zvýšené únavě mohly vést. Doporučená vyšetření jsou: běžné laboratorní vyšetření u praktického lékaře, vyšetření pro vyloučení bakteriálních, virových, plísňových či parazitárních onemocnění, endokrinologické, neurologické, imunologické a alergologické vyšetření, a v neposlední řadě vyšetření psychologické a psychiatrické. (Bystroň, 2010)
Problémem diferenciální diagnostiky je také častý souběžný výskyt dalšího onemocnění, jako je například chronický únavový syndrom (u 70% nemocných jsou současně splněna i kritéria pro fibromyalgii) nebo syndrom mnohočetné chemické sensitivity (Hrnčíř, Dvořák in Pavelka & Rovenský, 2003). Přibližně u 70% pacientů je udáván také souběţný výskyt myofasciálního bolestivého syndromu (Kolář, 2009).
Některé patologické stavy pravděpodobně spouští nebo akcelerují symptomy fibromyalgie. Příznaky těchto stavů jsou poté akcentované a subjektivně hůře tolerované (Kolář, 2009).
Fibromyalgie také může některá onemocnění zastírat a oddalovat tak diagnózu některých primárních psychiatrických onemocnění nebo například systémový lupus erythematodes. Častý je i opačný problém, kdy jsou fibromyalgičtí pacienti neúspěšně léčeni pro jinou chorobu. Nejčastějšími nesprávnými dignózami jsou: lymeská borrelióza, lupus erythematodes, časná spondylartropatie, hypothyreóza, hypochondrie, ischias, revmatoidní artritida, roztroušená skleróza, neuropatie, a další (Hrnčíř, Dvořák in Pavelka & Rovenský, 2003).