Chvála samoty
Mnoho lidí s ME/CFS a fibromyalgií trpí sociální izolací, osamělostí a tím, že už nejsou tolik ve společnosti. Naše kultura nás učí, že "skutečný život" je aktivní, angažovaný život, extrovertní život.
Učí nás, že lidé, kteří jsou rádi sami jsou nějakým způsobem nenormální. O to těžší je pro lidi s chronickým únavovým syndromem nebo fibromyalgií přijmout skutečnost, že musí trávit více času o samotě, než by chtěli.
Celý život jsem měla pocit, že nemám dost času sama na sebe. Přesto jsem se bránila s tím něco udělat dokud mě ME/CFS nedonutila odejít do ústraní. Po dvou letech válčení se zhoršujícími se příznaky pro které ani moje lékařka, ani psychoterapeutka ke které mě poslala nedokázali najít žádnou příčinu ani lék jsem byla nucena přestat pracovat.
Myslela jsem si, že rok volna, kdy se budu věnovat meditaci na klidném místě, mě možná zbaví zdrcujícího oslabení a bizarních příznaků. O deset let později však stále trpím ME/CFS a stále žiji převážně v ústraní.
Vynucené rozhodnutí
Zpočátku jsem byla velmi rozpolcená, když jsem se rozhodla pro samotu. Na jedné straně jsem věřila, že to potřebuji, abych se uzdravila, a i když jsem byla nemocná, jsem se opravdu chtěla zbavit stresu ze všech svých povinností. Na druhou stranu jsem však neměla žádný důkaz ani odbornou radu, že odchod do ústraní mi vrátí zdraví.
Cítila jsem se provinile, že jsem byla pryč, možná bezdůvodně od rodiny, přátel, spolupracovníků a klientů, kteří na mě spoléhali. Cítila jsem se provinile, když jsem chtěla být sama. Navíc jsem věděla, že se mi bude stýskat po mých blízkých, zejména po vnoučatech, a bála jsem se, že už mě nebudou potřebovat a nebudou mít pocit, že jsem pro ně důležitá.
Upřímně řečeno, bála jsem se, že se stanu Nikým a budu zapomenuta. Potřebovala jsem a chtěla jsem samotu, ale zároveň jsem zpochybňovala své právo stáhnout se ze svého světa a obávala jsem se následků.
Proto jsem zpočátku nepřijala samotu celým srdcem. Časem jsem si ji však zamilovala. A je dobře, že se tak stalo, protože můj narušený, špatně fungující autonomní nervový systém a vyčerpané nadledvinky ji vyžadují. Zpočátku jsem byla kvůli ME/CFS natolik invalidní, že jsem byla zcela uzavřena doma a téměř jsem se nestýkala s nikým jiným než s manželem.
Od roku 1999 se podrobuji alternativní léčbě, která zvýšila mou funkčnost a umožnila mi být venku a navštěvovat rodinu a přátele. Když překročím své limity a příznaky se vrátí zotavím se nyní rychleji než dříve. Nejsem už tedy tak izolovaná, jako jsem byla několik let. Abych se však cítila co nejlépe musím stále omezovat své vystavování se "světu".
Dospěla jsem k tomu, že požehnání samoty vítám.
Dary samoty
První je svoboda. Samota mi přináší osvobození od potřeb, požadavků a očekávání druhých lidí. Protože mám silnou vůli dělat si co chci, není pro mě snadné vyhovět druhým. Samota mě od této nutnosti osvobozuje. Nemusím se starat o druhé, věnovat jim pozornost ani se jim přizpůsobovat, mohu si dělat co se mi zlíbí! Samozřejmě v mezích stanovených ME/CFS.
Za druhé, samota je předpokladem pro ty činnosti, kterým se mohu věnovat - čtení, studium, přemýšlení, psaní, vyšívání a meditace. Při svém příliš aktivním životním stylu před ME/CFS jsem si neuvědomovala, jak moc mi chybí intelektuální, duchovní a tvůrčí práce.
Těšila jsem se ze své kariéry a rodinného života a z odměn, které mi přinášely - uznání, pocit kompetence a úspěchu, ocenění, dobrý příjem a mnoho potěšení - měla jsem bohatý, plný život, kterého jsem se nechtěla vzdát. Tím, že mě nemoc donutila k samotě a nečinnosti mi poskytla příležitost zjistit, jak vyhladovělá byla moje duše. Jsem od přírody přemítavý, introvertní typ, který možná potřebuje více času o samotě než ostatní.
Zatřetí mi samota přinesla novou intimitu se sebou samým - s mým fyzicko-psychicko-duchovním já. Kromě poznání své kontemplativní povahy jsem se seznámila se svým tělem, jeho procesy a systémy, jeho potřebami a signály. Naučila jsem se mu věnovat pozornost, spřátelit se se svým tělem, ubohým pracovním koněm a pečovat o něj. Tím se stávám soucitnější, uvědomuji si tělesné utrpení druhých a jsem trpělivější.
Nové realizace
Díky meditační praxi o samotě jsem si uvědomila jak moje mysl funguje, jak mě klame nepodloženými myšlenkami, které mylně považuji za realitu, jak její podmíněné a konvenční názory vedou k navyklým reakcím, automatickým postojům a chování, zbytečnému utrpení.
Tím, že jsem si začala více uvědomovat svého ducha jsem si všimla, že nejsem jen oddělená osobnost těla a mysli za kterou se považuji. Jsem také radikálně, úplně ponořená do všeho co je, zcela integrováno s vesmírem, účastním se energie, která všechno vitalizuje.
Prostřednictvím svého nitra jsem v neustálém spojení se světem, nejsem sama, nejsem oddělená. Mé malé já, ačkoli je jedinečnou a vzácnou individuální bytostí je také v jednotě s duševnem. V samotě jsem našla své já s nímž jsem se v předchozím životě sotva znala.
Nové potěšení
Také můj vztah s milovaným manželem se prohloubil a upevnil. Jelikož trávíme většinu času sami, odděleně, užívám si společné chvíle, jak jsem to v době, kdy jsem byla tak zaneprázdněná nedokázala. Vážím si našeho pouta více než kdy jindy.
Ačkoli jsem vždy byla milovnicí umění, v samotě jsem si ho začala více vážit. Reaguji upřímněji na známou i novou literaturu, na obrazy, dřevořezby a keramiku ve svém pokoji, na grafiky, fotografie, reprodukce obrazů a výšivky, které studuji v knihách a časopisech. Na hudbu, která ke mně přichází prostřednictvím vysílání a nahrávek, na divadelní hry, filmy a tanec, které jsem zhlédla na videu půjčovaném poštou.
Když tato díla prožívám o samotě bez rozptylování zjišťuji, že se mě dotýkají hlouběji, proměňují můj způsob vidění a inspirují mou představivost.
Také mé smysly se stávají ostřejšími a jasnějšími. Je to, jako by byla odstraněna fólie, takže se dotýkám, chutnám, slyším, vidím a cítím s větší ostrostí a živostí.
Lesklý hedvábný dotek mé nové saténové podprsenky, šťavnatá tmavě červená chuť místních rajčat, slabý zvuk vrkajících holubů v půl šesté ráno, odstíny šedi na bouřkové obloze, vůně cibule sladce smažené na olivovém oleji - tyto vjemy mě naplňují úžasem. Ne že bych si jich dříve nevážila, ale v samotě je ten požitek intenzivnější.
V samotě ke mně promlouvá svět, který nesouvisí s lidmi, a já ho nyní slyším. Vzduch se svou průzračností nebo mlhavostí, nehybností nebo pohybem; voda stékající v dešti po okenní tabuli; stromy na které se dívám oknem; květiny na dvoře a pokojové rostliny v mém pokoji; ptáci slétávající na římsu za oknem v šestém patře - všichni jsou výmluvní, plní významu, stále zajímaví.
Věci vytvořené lidmi stejně jako přírodní jevy upoutávají mou pozornost: kohoutek u kuchyňského dřezu, který spolehlivě dodává pitnou vodu; ergonomické lehátko, které mě pohodlně podpírá; počítač, telefon a pošta, které mě spojují se světem. Jsem ohromena těmito zázraky lidské vynalézavosti.
Vidět se tak, jak mě vidí ostatní
Další dar samoty: seznámení se svým stínem. Když každou noc několik hodin ležím a nespím opakovaně se mi vynořují nechtěné vzpomínky na můj minulý život. Vidím se jako příliš agresivní, necitlivá, arogantní, příliš jistá svými názory a myšlenkami.
Mrzí mě, že se stydím za svůj způsob přerušování druhých, mluvení přes ně, abych prosadila svůj názor, přitahování pozornosti na sebe, vtírání se vlivným lidem, využívání příležitostí k prosazování sebe sama.
Pláču lítostí nad svým ignorantským jednáním a neuváženým selháním. Jsem pokorná, když si uvědomuji tyto nepříjemné a nesympatické vlastnosti. S tímto pohledem na sebe, tak odlišným od mého obvyklého vysokého sebevědomí se divím, že o mě lidé vůbec stojí a mají rádi mou společnost.
Hledání tvořivosti
Nakonec ke svému úžasu v samotě nacházím kreativitu, o které jsem nikdy netušila. Před ME/CFS jsem byla organizátorkou, podnikatelkou, manažerkou a konzultantkou. Byla jsem hrdá na svou produktivitu, na to, kolik toho dokážu udělat.
V osamělém, zpomaleném životě, který mi nemoc vnutila, jsem našla radost z vyšívání děrovanou jehlou, navrhování a šití originálních děl. Stala jsem se tvůrkyní. Kdysi jsem byla ženou, která se zasloužila o to, aby se něco stalo, teď jsem ženou, která věci vytváří, pomalu, jeden steh za druhým.
Můj život v ústraní je bohatý život, obdařený dary úžasu, pokory, vděčnosti, smyslového potěšení, nového smyslu pro sebe, hlubšího partnerství s mým manželem, silnějšího vědomí sounáležitosti s celkem a mé vlastní tvořivosti.
Jsem bdělejší a vědomější, vše - i sprchování - prožívám hlouběji. I když je pravda, že můj vnější život je mnohem méně než před ME/CFS - méně pohyblivý, méně angažovaný, méně pestrý - můj vnitřní život je mnohem více - plnější smyslu, intenzivněji prožívaný, hluboce uspokojující. V ústraní mám Život bohatší. Úžasné!
Už mi nechybí identita, kterou jsem kdysi měla, už se nebojím, že budu neviditelná, už nejsem hnána k tomu, abych něco dokázala, jsem spokojená. To, o čem jsem si dlouho myslela, že chci více času sama pro sebe je přesně to, co jsem potřebovala. Nemoc mě změnila a jsem za to vděčná.
Autor: JoWynn Johns
https://www.cfsselfhelp.org/library/in-praise-solitude
Sdílením článků zvyšujete povědomí nejen o FM.