Co se lidé, kteří netrpí FM/CFS mohou naučit od fibromyalgiků/lidí s chronickým únavovým syndromem?
Pokud se potýkáte s fibromyalgií nebo chronickým únavovým syndromem delší dobu, možná jste postupně zapomněli, jak jste se s těmito nemocemi vypořádávali a učili se s nimi žít. Z těchto postřehů a zkušenností mohou rozhodně těžit zdraví jedinci.
Lekce číslo 1: Důležitost starání se o sebe samého
Pokud se o sebe nebudeme starat, naše těla nám jednoho dne připomenou, jak moc je to potřebné. Kolik z nás si na sebe naložilo více, než jsme byli schopni zvládnout a následně jsme byli upoutáni na několik dní na lůžko.
Jedna moje známá mi před nedávnem vyprávěla, že se připravovala na celovíkendovou událost a dny, které události předcházely byly velice fyzicky i psychicky náročné. V sobotu na ni vše dolehlo a v neděli nebyla ničeho schopná. Když bylo po všem, uvědomila si důležitou věc—je třeba se starat o sebe samou. To bylo pro ní něco zcela nového.
Když jsou lidé zdraví, nejsou si vědomi svých omezení. Jen zřídka se dostanou do situací, kdy jsou tlačeni do svých limitů, které jim stanovuje jejich vlastní tělo.
Lidé potýkající se s fibromyalgií však na tyto limity narážejí každý den a velice brzy se seznámí s následky toho, když své limity překročí.
Jako ostatní lidé s chronickými nemocemi jsem se i já naučila naslouchat signálům, které mi dává mé tělo a já vím, kdy je třeba se zastavit nebo toho budu později litovat. To, že jsem se naučila naslouchat svému tělo mi velice prospívá. Po dovolených nebo nějakých větších akcích, obvykle vypadám a cítím se lépe, než někteří mí přátelé nebo členové rodiny, kteří své limity neumí odhadnout a překračují je.
I když máte chronické onemocnění a víte, co přijde, když zajdete za hranici svých možností, i přesto je běžné, že se naše hranice pokoušíte při každodenních aktivitách překračovat. Právě z toho důvodu je důležité naučit se šetřit sám sebe a přizpůsobit náš životní styl našemu momentálnímu stavu.
Lekce číslo 2: Soucítění, porozumění
Moc dobře známe rčení, že nemáme někoho soudit před tím, než obujeme jeho boty a projdeme se v nich jeden kilometr. Pokud vás skolí chronická nemoc, především některá, které veřejnost příliš nerozumí, stanete se přirozeně více empatičtí ke svému okolí. Lidé se ve většině případů snaží schovat své symptomy, nechtějí, aby ostatní zjistili, že jsou nemocní a nejsou tak schopní, jak tomu bylo v minulosti. Cítíme, že společnost negativně nahlíží na nemocné a handikapované jedince a především muži nechtějí ztratit svou tvář a být příznáním nemoci považováni za slabochy.
Není se čemu divit, že zdraví jedinci nejsou schopni se zcela vcítit do toho, co prožíváme, ale bylo by příjemné a úlevné, kdyby se o to alespoň pokusili.
Lekce číslo 3: Není to závod!
A teď je tu lekce pro lidi trpící chronickou nemocí. Setkávám se s tím až příliš často, abych to zde nezmínila.
Pravděpodobně jste se setkali s tím, že jste mluvili s někým, kdo je rovněž nemocný, mluvili jste s ním o některém ze svých symptomů a on vyrukoval s tím, že on má tento symptom o dost silnější než vy. S něčím obdobným jsem se setkala i u žen, které měly komplikovaný porod.
To jsme skutečně tak soutěživá společnost, že se musíme předhánět i v něčem takovém, jako je nemoc a máme potřebu všem dokázat, že právě my trpíme nejvíce na celém světě? Dostaneme za to snad nějaké ocenění?
Pokud se setkáte s tím, že se vás někdo snaží zatáhnout do této „kdo z koho“ rozepře, nejlepší věc, kterou můžete udělat je to, že vyjádříte soucit s danou osobou a odejdete. To je to, co dělám já. Tyto konverzace totiž mohou být velice stresující, cítíte se být napadáni a vaše nemoc může být bagatelizována. Nikdo si nezaslouží toto pociťovat.
Je to jen můj názor, ale mám pocit, že toto dělají lidé, kteří se nanaučili LEKCI ČÍSLO 2. Je mi jich líto, protože tím, že se někomu budeme snažit porozumět, tím blíž mu budeme.