Díky nízké informovanosti o FM nemocní končí na psychiatrii
V roce 2011 časopis Psychiatrie pro praxi vydal článek MUDr. Jiřího Jeřábka Fibromyalgie a duševní poruchy. Mezi tím výzkum pokročil a některé informace v něm uvedené již nejsou platné, ale i po 9 letech od otisknutí stále platí: Díky stále ještě existující nízké informovanosti o FMS nemocní velmi často končí buď v psychiatrické ambulanci, nebo rovnou v léčebně. Když např. pacientka dojde ke svému obvodnímu lékaři, ten ji vyslechne, vyšetří, předepíše většinou antirevmatika, hypnotika, trankvilizéry. Z laboratoře ani z rtg nálezu nevyjde nic pozoruhodného. Pacientka se vrátí, stěžuje si dále, lékař neví, co s ní, a protože se jedná vlastně o osobu „zdravou“ – aspoň tak se jeví – rozhodne se poslat ji na psychiatrii. Další postup je ten, že psychiatr podá silnější léky a jejich kombinace, pacientka se příslušně ztlumí, zůstane v koutku, bolí ji všechno úplně stejně, ale alespoň neobtěžuje. Pokud má pacientka štěstí, je poslána do lázní, kde se jí značně uleví, ale jakmile se vrátí do každodenního shonu, potíže jsou zpět a všechno začíná od začátku. Další osud nemocných je velmi smutný, protože pro neustálé stesky a neuspokojivé výsledky léčby postupně přicházejí o přátele, ztrácejí výkon v zaměstnání, v některých případech přijdou o rodinu a toto vše dohromady je často přivádí na okraj suicidia. Kromě těchto sociálních dopadů je závažné zjištění, že chronická bolest díky trvale zvýšené koncentraci glutamátu s následným influxem kalcia do neuronů má dopad nejen na funkční stav mozku. Pomocí MRI byly nalezena generalizovaná hypodenzita kůry mozkové a její ztenčení, tedy obraz stárnutí. Analýzou bylo stanoveno, že stárnutí mozku se urychluje trojnásobně. Psychiatr může pomoci nemocným v tom případě, když poruchy v psychické sféře dominují, zejména jsou-li vyjádřeny suicidální tendence. Nicméně jeho intervence nevyřeší problém v jeho podstatě, v dané mezní situaci půjde o zajištění přežití. Dalším momentem, který dle mé zkušenosti velmi pomůže, je vysvětlení nemocné/mu, o co vlastně jde. Je totiž běžné, že opakované návštěvy lékařů nepřinášejí užitek, ani stanovení diagnózy. Bývá velikou úlevou, že konečně se obtíže alespoň nějak pojmenovaly. Stejně tak je velmi užitečné podat vysvětlení, že jde skutečně o onemocnění, životnímu partnerovi, který je neméně zoufalý a po letech bezcílné snahy o diagnózu a léčbu již nemá důvěru ve stesky své/ho partnerky/partnera.