Hlubší míra přijetí
Existuje tolik pravidel, problémů a okolností se kterými se všichni v životě setkáváme. Některými se snadno řídíme, některá jsou nám vštěpována jako norma a některé je velmi, velmi těžké pochopit, natož se naučit přijmout. Za zdrcujících okolností se můžeme ocitnout ve zmatku s odmítavými názory v temnotě zmaru a sklíčenosti. Světlo štěstí brzy pohasne a tunel se zdá být nekonečný.
Čekání na štěstí
O štěstí usilujeme všichni, ale mnozí z nás si neuvědomují, že štěstí je cesta nikoli cíl. Ve společnosti je nám od dětství vštěpováno, že budeme žít šťastně až do smrti. Pohádky a filmy nám dávají nerealistická očekávání, že najdeme svého prince na bílém koni nebo princeznu nevěstu. Pokud budeme tvrdě pracovat a budovat si život tím, že získáme dobré vzdělání, koupíme si auto a dům, oženíme se, budeme mít děti a vnoučata, tak to štěstí najdeme. Ale v hloubi duše si dlouhodobý stres z udržování tohoto úsilí, aby na nás byla rodina pyšná, a také držení kroku s ostatními, neustálé přeskakování životních překážek a případné překonávání raných traumat může vybrat svou daň. Pokud někdy tímto způsobem nalezneme štěstí, může být příliš pozdě na to, abychom si ho užili, protože čas utíká a život je příliš krátký.
Poznávání životních etap
Život sám o sobě je dobrodružstvím objevování, překonávání hranic a učení. Kdybych tehdy věděla to, co vím teď nenaučila bych se to, co jsem potřebovala, abych se dostala tam, kde jsem dnes. Mám za sebou několik let, kdy se mohu ohlédnout za tím, co jsem dokázala. Úspěchy i pády, a zjišťuji, že se mi dělají mrákoty nad chybami, které se staly lekcemi. Vzpomínám si, jak mi bylo asi deset let a obdivovala jsem někoho komu bylo kolem třicítky a nemohla jsem se dočkat až budu v tom věku, protože jsem si myslela, že jsou tak světoví. Když jsem toho věku dosáhla, můj život se zmítal v chaosu. Dokážu si docela jasně rozdělit jednotlivé etapy, počínaje dětstvím a učením, dospíváním a rebelií. Ve dvaceti letech večírky a dobrodružství, ve třiceti se usadím a ve čtyřiceti přijmu situaci, ve které jsem. Rozhodně to nebylo v žádném případě tak přímočaré a o padesátce nemůžu spekulovat, protože tam ještě nejsem! Nevím, co to obnáší, ale doufám, že jsem se poučila ze svých chyb a v budoucnu se budu rozhodovat lépe.
V dětství a dospívání vás ovlivňují rodiče a širší rodina, učitelé a vedoucí mládeže, kteří jsou, doufejme, pozitivními vzory a předají vám dovednosti a znalosti, které vám pomohou zvládnout základy. Začínáte činit vlastní rozhodnutí bez ohledu na to zda jsou správná nebo ne, a buď sklidíte odměnu či se poučíte. Co se tedy stane, když vás život zaskočí a vy to nečekáte?
Přizpůsobení se zmatkům
Jako člověk s chronickým onemocněním zhruba od 13/14 let, i když jsem tehdy nevěděla, že ho mám, jsem se nemohla ubránit srovnávání s ostatními. Cítila jsem se jiná. Těžko jsem zapadala do kolektivu, byla jsem neustále šikanována a žila ve strachu. Najednou jsem nebyla schopna uchovávat informace, což mělo obrovský dopad na mé vzdělávání. Jsem jen vděčná, že v té době neexistovaly sociální sítě, takže šikana skončila za dveřmi! Od té doby jsem se cítila méněcenná a styděla jsem se za svůj pracovní status, své tělo a svá omezení, ale také jsem se přizpůsobila prostředí a nějak se vyškrábala nebo změnila směr. Věděla jsem, že jsem schopná dělat věci, ale proč je nemůžu dělat? To se projevilo dlouhodobým stresem ve vztazích a v zaměstnání a tím, že jsem se ocitala ve stále větší izolaci.
Strávila jsem více než tři desetiletí ve zmatku, zdánlivě jsem se vždy vydala špatnou cestou a dělala špatná rozhodnutí. Nevěděla jsem co hledám, ale měla jsem silnou potřebu být přijímána a bezpodmínečně milována. A pak najednou je mi skoro padesát, jsem tu jen já, pes a seznam chronických nemocí. Myslím, že když někteří lidé dosáhnou čtyřicítky mohou mít krizi středního věku, nebo ti, kteří ji nemají mohou zkoumat trochu do hloubky a najít sami sebe a stát se člověkem, kterým mají být.
Vyvrácení krize středního věku
Dalo by se říct, že jsem měla tak trochu krizi středního věku, když jsem si obarvila vlasy na šokující růžovou, ale to už se stalo módou, takže to můžeme vyvrátit. Byla jsem však na cestě k tomu abych se ponořila hlouběji do přijímání sebe sama a svých okolností.
Pomohlo mi, že jsem vedla podpůrnou skupinu. Umožnilo mi to pochopit, co se se mnou děje, a poskládat dílky skládačky na takové úrovni, abych se na to mohla podívat a pomoci ostatním, abych se tím nenechala pohltit.
Důvody, proč zůstat v popírání
Dozvěděla jsem se, že naše tělo je vystaveno dlouhodobému stresu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a to nejen v každodenním životě, ale i na buněčné úrovni, a to není dobré, protože naše tělo se bude nadále zhoršovat. Problémem je, že pro mnohé se život nemůže zastavit jen proto, že jsme nemocní. Máme děti, rodinné příslušníky o které se musíme starat, zaměstnání, hypotéky, nájem, který musíme platit, finance na auto, deptá nás svatba nebo dovolená nebo se blíží Vánoce. Navíc nám naši praktičtí lékaři předepisují často neúčinné léky, aniž bychom znali své možnosti. Neposkytují nám téměř žádné informace, které by nám pomohly zvládnout naši nemoc. Bez této zásadní podpory se často dostáváme do spirály dlouhodobého stresu a zhoršení. To vede k pravidelným obdobím pracovní neschopnosti a nepřiměřenému stresu našich rodin a přátel vedoucímu k sestupné spirále izolace. Tyto okolnosti nám mohou bránit přijmout nemoc a naučit se ji zvládat, protože nechceme selhat nebo nezajistit své blízké dostat se do dluhů nebo být exekuováni. Pokud bychom diagnózu zjistili, museli bychom ji oznámit zaměstnavateli, aby nás chránil zákon o zaměstnanosti. Jestliže bychom to udělali, věřili by nám, nebo by nám naši manažeři ztěžovali život a vystavovali nás většímu stresu, protože by nás tlačili k posudkům o pracovní schopnosti. I když bysme to neoznámili, mohli bychom stejně přijít o práci, pokud by se naše výkonnost snížila. Myšlenka žádat o dávky je skličující a stresující a proces posuzování drží celou naši bytost v šachu. Nevíme zda ji dostaneme, a když ji dostaneme, je jen otázkou času, kdy dostaneme další obálku, abychom byli znovu posouzeni, přestože neexistuje žádný lék a šance na zlepšení je velmi malá. Takže jdeme dál a boj s touto nemocí je jedinou cestou vpřed. Nicméně příznaky nemoci prostě nezmizí, protože je ignorujete! Budou se zvětšovat a prodlužovat až nenarazíte jen do zdi, ale narazíte rychlostí 160 km za hodinu do zadní části autobusu, a když do něj narazíte, čeká vás zatraceně dlouhá cesta zpět.
Při zpětném pohledu
Já bych si přála, aby mi byla diagnóza stanovena dříve a já se mohla pokusit jít správnou cestou namísto toho, abych bojovala tak dlouho až jsem skončila se sedmiletou pracovní neschopností. Problém byl v tom, že po návratu do práce jsem ještě nediagnostikovaná vydržela dalších 6 let než to všechno zase skončilo. Mělo to dopad na všechny aspekty mého života a ano! cítila jsem se kvůli tomu zahořklá. Připadala jsem si ošizená, protože jsem strávila 3 roky rekvalifikací než jsem se vrátila do práce. Manžel mě opustil, zemřel mi otec, majitel domu dal dům na prodej a já se najednou během tří měsíců změnila z vdané profesionálky na žadatelku o dávky a potřebovala jsem ručitele. Horší už to být nemohlo! Moje kamarádka Debbie mi navrhla, abych si promluvila s poradcem, protože si myslela, že mám deprese a tehdy jsem se vydala na svou první cestu přijetí a ztráty.
Říká se, že špatné věci vás přivedou na správnou cestu. Nevíme jak dlouho tady budeme, a tak je třeba z toho vytěžit co nejvíc, protože já například nechci být v tomto koloběhu stresu, bolesti a únavy uvězněna navždy!
Pozitivní změny životního stylu
Naše tělo je náš chrám a vysílá nám zprávy, že potřebuje určitou údržbu, aby bylo v dobrém stavu.
Při správném pohledu na náš životní styl zjistíme, zda můžeme udělat nějaké změny, ať už jakkoli velké nebo malé, které pomohou odvést stres z našeho těla dokonce až do našich energetických buněk, protože i ty jsou vystaveny dlouhodobému stresu.
Díky výzkumu o nemoci jsme se naučili identifikovat svá základní omezení a snažit se je dodržovat, což nám umožní funkčnější a méně bolestivou existenci. Dozvěděli jsme se, že se musíme neustále hýbat, abysme si udrželi zdravé svaly a snížili bolest. Naučili jsme se, že jsme to, co jíme. Když jíme cukr a zpracované potraviny zvyšuje to bolest a zánět v našem těle a snižuje funkčnost našeho těla a mozku. Existují překrývající se příznaky a stavy, jako je například mnohočetná chemická citlivost, která pustoší náš nervový systém a způsobuje bizarní alergie a reakce. Snížení množství chemických látek, které do těla vpravujeme a vstřebáváme pomocí přírodních produktů pomůže udržet reakce na uzdě.
Zlepšení našeho duševního zdraví
Tyto změny také zlepší naše duševní zdraví tím, že ze střev do mozku pošleme více serotoninu a doufejme, že se zlepší naše nálada a kognitivní funkce. Úzkost a deprese jsou překrývající se příznaky tohoto syndromu, a proto není neobvyklé, že mnoho nemocných trpí hyperaktivními myšlenkami, nechtějí se hýbat pro případ, že by to způsobilo větší bolest a jsou zavřeni doma ve strachu, že onemocní.
Není divu, že nemocní jsou pohlceni dlouhodobými následky onemocnění a je pro ně příliš obtížné učinit i první kroky k přijetí a zvládnutí nemoci. Pro ty, kteří žijí v odlehlých místech nebo mají malou podporu okolí, může být nedostatek dlouhodobého poradenství a podpory zhoubný. Velká negativní fóra mohou nevědomky působit na izolované nemocné, kteří mohou nabýt dojmu, že naděje je malá. Mohou se ocitnout v rozpoložení, kdy ignorují pozitivní příspěvky, které by mohly nabídnout pomoc a radu, ale nemají sílu ani myšlení na to, aby podle nich jednali.
Není to jen o přijetí nemoci
Musela jsem se naučit trpělivosti, pokud jde o lidi, kteří procházejí dveřmi naší podpůrné skupiny. Chci jen, aby měli z našeho programu prospěch a rostlo jejich sebevědomí. Někteří celý koncept přijali a změnil jim život, jiní přicházejí a odcházejí a na některé stále čekáme s vřelým přivítáním. Není to však jen o přijetí nemoci a zvládání příznaků.
Nedávno jsem si uvědomila, že přijetí má mnoho rovin, není to jen o přijetí nemoci nebo oplakávání starého já a znovuobjevování "nového já s fibromyalgií". Jde také o to dosáhnout fáze, která vám umožní zjistit kým máte být, a cítit se dobře ve své kůži. Nejenže jsem musela přijmout nemoc a oplakávat své mladší já, což byly základní znalosti, které pomohly ostatním trpícím, kteří navštěvují Fibro Active, a čtenářům webových stránek, ale nevědomky jsem se stala sebevědomější a usazenější v tom, kým jsem.
Za poslední zhruba tři roky jsem se skupinou vyrostla. Učila jsem se nejen z programu, ale i od ostatních členů. Poznala jsem, co pro ně skupina znamená. Také jsem se vydala na cestu taiči; pomohlo mi to k pohyblivosti a vnitřnímu klidu. Pravidelné cvičení mi pomohlo udržet sílu jádra těla a vnitřní klid pomáhá snižovat stres na buněčné úrovni. Generování čchi kolem mého těla (čchi je naše životní energie) je pro mé zdraví a pohodu životně důležité. Poznám rozdíl, když jsem nějakou dobu necvičila.
Nalezení vnitřního klidu
Naše večerní kurzy probíhají v místním duchovním kostele. Je tam úžasná atmosféra pro cvičení taiči a protože jsem empatická bytost, začala jsem zkoumat i duchovní stránku života. Všimla jsem si, že je to běžná cesta lidí s chronickým onemocněním. Skupina si však zachovává neutrální náboženský postoj, protože fibromyalgie a CFS nerozlišuje kultury a náboženství. Začínám chápat, proč jsou lidé spokojenější a dosahují onoho vnitřního klidu. Také chápu, že jsme všichni tvořeni stejnou energií a látkou jako vesmír. Díky tomu je mi jasnější pochopení pozitivních účinků čchi.
Tato část cesty mi také pomohla s všímavostí a meditací. Schopnost zklidnit mysl pomáhá zvýšit energii a schopnost vyrovnat se s každodenními vlivy a odpojit naši bytost od stresující rutiny a pomáhá nám dobít energii bez wifi (pokud si samozřejmě nepouštíte uklidňující hudbu). Umožňuje vám být v přítomnosti a zastavit ty hyperaktivní myšlenky, které vám nedovolí fungovat. Společně s taiči a qigongem umožňuje meditace spojit prožitek mysli a těla v jeden celek. Její každodenní praktikování posiluje vnitřní klid a zvyšuje vaše sebevědomí a snižuje hladinu zmíněného stresu.
Obejmout sám sebe
Neměla jsem štěstí ve vztazích. Samotu jsem však považovala za výhodu při zvládání své nemoci. Naučila jsem se užívat si samotu. Dlouhodobě mě to zbavuje stresu a umožňuje mi to denně dobíjet baterky, aniž by se k tomu přidávaly stresové faktory v podobě přítomnosti dalších lidí v mé domácnosti. Dělám věci, kdy chci a mohu být flexibilní čímž si zajistím, že čas na zotavení bude pro mě prioritou. Když jsem sama cítím se někdy osaměle zejména při zvláštních příležitostech, ale na druhou stranu jsem se díky tomu stala sebevědomější a nezávislejší osobou. Když se něco nestihne, tak ať! V životě jde o víc než o utírání prachu a věci, které nemůžu udělat - mají dlouhou čekací dobu na dokončení. Dělání věcí mi také dává smysl, ať už mě plnění úkolů baví nebo ne. Nemám nikoho na koho bych se mohla spolehnout, a tak si na svou nemoc nestěžuju.
Kromě toho jsem pocítila velkou změnu v mém pohledu na život. Zjistila jsem, že zpomalení mého života mi umožnilo hlubší propojení s tím, co se děje ve světě. Nejenže se teď těším z přírody, ale mám pocit propojení. Více si všímám ročních období, barev a krásy složitých vzorů, které tvoří květy a listy. Cítím energii kolem stromů a objímám jejich koruny jako ochranu, když se pod nimi procházím.
Jsem solidárnější s ostatními ženami a muži. Jako dítě a mladá žena jsem se kvůli svým vlastním strachům a traumatům málo zajímala o to, čím procházejí ostatní. Protože jsem sama neměla děti, měla jsem jen málo společného s ostatními ženami, které děti měly. Nyní však cítím silnější potřebu umět budovat sebevědomí žen, které procházejí našimi dveřmi a které tiše trpí léty přesvědčení, že jsou bezcenné a hloupé. Nebo mají za sebou dlouhodobý stresující život v roli pečovatelek o blízkou osobu. Místo toho, abych někoho, kdo může působit rušivě odsuzovala přistihla jsem se, že se vžívám do jejich situace a hledám řešení, která by jim pomohla překonat jejich úzkosti. Tyto pocity jsou stále silnější a já věřím, že jsem našla životní cestu, která je mi prozatím souzena.
Jak poznám, že jsem na správné cestě?
Jak už jsem předtím uvedla, špatné věci se dějí proto, aby uvolnily cestu těm dobrým. Nemusí to být zrovna příjemná zkušenost, ale poučí nás a posílí. Věci se vždy dějí z nějakého důvodu. Může to být jen dočasné nebo to může být zkušenost na celý život. Může to být pozitivní a povznášející nebo to může být katastrofa, která změní život. Ať už to má jakoukoli podobu věřím, že se to má stát a je na nás, abychom si z toho vzali ponaučení a našli sílu změnit svůj život tím, že se naučíme dělat správná rozhodnutí. Někteří lidé možná nikdy nenajdou sílu nebo nepochopí jak se z toho poučit. To je v pořádku, možná ještě nenastal jejich čas.
V celém životě existují dle C. G. Junga synchronicity, které nás vedou na správnou cestu. Synchronicity jsou náhodné výskyty událostí.
Když se ohlédnu zpět do doby, kdy se můj život zmítal v chaosu, věřím, že to bylo poselství, že nejsem na správné cestě. Vždycky jsem říkala cokoli, jen ne "práce v obchodě", a co se stalo! Moje schopnosti spočívaly v organizování akcí. A tak jsem se po neúspěšných zkouškách a rozpadu manželství, ke kterému nemělo dojít přihlásila do skautské organizace, kde jsem vynikala v organizování akcí. Během této doby jsem vždy věděla, že mám na víc. O patnáct let později po řadě bezvýchodných zaměstnání a nemocí jsem v místních novinách našla inzerát na kurz pořádání akcí. O tři roky později jsem získala titul bakalář. Ačkoli jsem v práci pracovala jen dalších šest let, tyto zkušenosti mě přivedly k založení a vedení Fibro Active. To ale není všechno, tuto skupinu pomohl založit bývalý kolega od kterého bych to nečekala, který mě požádal o schůzku, abychom si popovídali. Člověk nikdy neví kam až to může vést.
Takže pokud máte pocit, že jste na špatné cestě dávejte pozor na událost nebo příležitost, náhodné setkání, doporučení, přečtení knihy, oslovení a rozhovor s cizím člověkem nebo inzerát v novinách, který s vámi opravdu rezonuje.
A nakonec...
Nezáleží na tom, jak špatně se ráno cítíte, to také přejde! Vstaňte, oblečte se a nikdy se nevzdávejte. Jděte na krátkou procházku do místního parku, pozdravte každého, kdo projde kolem bez ohledu na to, zda vám odpoví nebo ne, mějte hlavu vztyčenou a usmívejte se. Možná jste jediná osoba, která s nimi ten den promluví. Vzpomeňte si jak se doma cítíte izolovaní.
Buďte vděční za maličkosti, protože povedou k větším věcem. Trocha vděčnosti má velký vliv na vaši vlastní duchovní pohodu.
Pokud to nemůžete udělat vestoje udělejte to vsedě, a pokud to nemůžete udělat vsedě vizualizujte máte tu sílu v sobě.
Autor: Julie Barker
https://ukfibromyalgia.com/blog/a-deeper-level-of-acceptance
Sdílením článků zvyšujete povědomí nejen o FM.