K umění léčit patří umění komunikovat
Dříve byl vztah mezi zdravotníkem a pacientem brán jako setkání vzdělaného odborníka a nevzdělaného laika. V současné době, kdy jsou pacienti aktivně zapojováni do preventivních programů, podpory zdraví a klade se důraz na spoluzodpovědnosti za své zdraví se tento vztah vhodněji a přesněji popisuje, jako setkání odborníka s odborníkem. (Janáčková, 2007) Ve zdravotnictví je komunikace zásadním nástrojem k předávání informací. Součástí komunikace mezi lékařem – pacientem, všeobecnou sestrou – pacientem je profesionalita, což v praxi znamená respektovat jistá pravidla, a mít osvojené různé modely chování. (Linhartová, 2006)
Pacient se na zdravotníka obrací s nemocí, kterou nelze léčit a ošetřovat bez vztahu k jeho osobnosti. Lékař nemá jednoduchou roli, pacient od něj vyžaduje vysokou odbornost, schopnost nemoc diagnostikovat a patřičně léčit. Dále očekává taktní a ohleduplné chování a v neposlední řadě i podporu psychickou. Při prvním kontaktu odebírá lékař anamnézu od pacienta, určuje diagnózu a předepisuje léčebný postup. Většina lékařů se zaměřuje na nemoc, což je pro ně jistá emocionální ochrana, ovšem nepůsobí to dobře na pacienta. Nutností je, aby v komunikaci s pacientem projevil určitou dávku empatie, porozumění a schopnosti naslouchat. Cílem lékaře je srozumitelně informovat nemocného, motivovat ho ke spolupráci a spoluúčasti na léčebném režimu a samozřejmě dosáhnout vzájemné důvěry. Pacienti přicházejí do zdravotnických zařízení, pokud nastane nějaký problém, většinou je doprovázený bolestí, úzkostí a strachem. Od lékaře se vyžaduje jakýsi návod na řešení vzniklého problému - rady, doporučení, zákazy, podpora, profesionálnost, respektování lékařského tajemství. Z pravidla si lékaři myslí, že vedení rozhovoru s pacientem ovládají správným způsobem. Ovšem většinou si zachovávají již zaběhnuté postupy, aniž by se zajímali o to, zda je to správně. I když lékaři mají pocit, že komunikaci ovládají, pacienti se vyjadřují opačně, bývají často nespokojeni právě s komunikačními schopnostmi lékařů. Tyto schopnosti lékaře přímo ovlivňují spokojenost pacienta, průběh a efektivitu léčby. Mezi komunikací lékaře s pacientem a tím, zdali bude pacient respektovat lékařovi rady, je velice úzký vztah. Správnou komunikací docílíme přesnější a rychlejší stanovení diagnózy, léčebného plánu, a i zkrácení doby léčby. Ve finále tak lékaři, kteří jsou schopni s pacienty správně komunikovat, tráví s jedním pacientem méně času než lékaři, kteří vedou monolog a chtějí záměrně omezit čas na jednoho pacienta. (Ptáček a kol., 2011) Hlavním cílem komunikace mezi lékařem a pacientem je získání důvěry, aby byl pacient srozumitelně informovaný o svém zdravotním stavu, léčebných postupech, aby věřil v naději na úspěch. Výsledkem efektivní komunikace mezi lékařem a pacientem je spokojený pacient. (Beran a kol., 2009)
Sestra tráví s pacientem např. v nemocnici či rehabilitačním ústavu mnohem více času než lékař. Zajišťuje základní a specializovanou ošetřovatelskou péči prostřednictvím ošetřovatelského procesu, jehož cílem je uspokojení bio-psycho-sociálních a spirituálních potřeb pacienta. Role všeobecné sestry v komunikaci s pacientem je zcela zásadní. Komunikace je základní prostředek, kterým si získáme důvěru pacienta. Všeobecná sestra by měla být připravena reagovat na otázky, které má pacient na srdci. Na lékaře by ho měla odkázat pouze tehdy, jsou-li otázky diagnostického či léčebného charakteru. Cílem je kvalitní ošetřovatelská péče a spokojený pacient. (Linhartová, 2006) Sestra by měla zvládat jak verbální, tak i neverbální komunikaci. Pokud tomu tak není, nemůže být dobrým odborníkem. Všeobecná sestra je často vystavována stresovým situacím. Základním úkolem a hlavní doménou všeobecné sestry je komunikace. Jelikož je sestra v nemocnici s pacientem v blízkém kontaktu, není výjimkou, že se jí pacient svěřuje se svými starostmi, obavami a problémy. (Janáčková, 2007) Všeobecná sestra má s pacientem mluvit tak, aby ji rozuměl, mít odborné znalosti v oboru, naslouchat pozorně, vysvětlovat jasně a srozumitelně, respektovat soukromí a přání, zachovat důvěru, nekritizovat pacienta veřejně, dát najevo emoční podporu, povzbuzení k spoluúčasti a spoluzodpovědnosti za svoje zdraví. Hlavním cílem komunikace mezi sestrou a pacientem je vztah založený na vzájemné důvěře a spolupráci, spoluzodpovědnosti, dostatečné informovanosti pacienta a kvalitní ošetřovatelské péči. Pacient musí vědět, že je v dobrých rukou a že se mu dostává maximální péče. (Linhartová, 2006) Pacient prochází určitým vývojem. Na začátku může pacient sestře naprosto důvěřovat, je ochoten spolupracovat, ovšem problém nastane, jakmile se začne průběh nemoci vyvíjet špatným směrem, což narušuje trpělivost a výdrž pacienta. (Zacharová, 2016)
Mnohým konfliktním situacím se dá předcházet, pokud má pacient a zdravotník kladný vztah. Což také pozitivně ovlivňuje účinnost léčby a průběh nemoci. Při dorozumívání se s pacientem může dojít hned k několika závažných nedostatkům, které klienta zraňují. Ve zdravotnických zařízeních často dochází k tzv. maligní komunikaci, která postrádá respekt k lidské důstojnosti, devalvuje a zraňuje. Jedná se o zhoubné ničivé chování, které je součástí vymezeného sociálního prostředí, zejména v institucích typu nemocnice, léčebna, ústav. Tyto jevy mají obzvlášť negativní dopad na klienty, kteří jsou přímo závislí na ošetřující osobě. Čím větší nesoběstačnost klient vykazuje, tím víc se stává závislým na pomoci druhých a tím snáz se stává obětí maligního chování v komunikaci. Depersonalizační tendence se často vyskytují z důvodu nedostatku specializovaného vzdělání. (Mitchell a kol., 2015)
Psycholog Tom Kitwood sestavil na konci osmdesátých let seznam projevů maligní komunikace a maligního chování, které mají ničivý dopad na pacienta.
Uplynulo 30 let a s tímto chováním se pacienti setkávají stále..
Zrádcovství, podvádění – ošetřující osoba vědomě lže za účelem usnadnění své práce. Může se jednat i o přinucení klienta za pomocí lži, aby udělal něco, co je mu nepříjemné.
Infantilizace – oslovování pacienta ne jako dospělého, ale jako malé dítě. Typické je používání zbytečných zdrobnělin (pyžamko, peřinka) a žvatlání. Často také volí dětské motivy dekorace. Ve snaze co nejvíce pacientovi usnadnit práci dělají vše za něj. Tímto druhem chování a komunikace však snižují pacientův statut dospělého člověka. (Např. to, že používáte invalidní vozík z vás nedělá člověka s nižším IQ.)
Nálepkování – pacient na základě nepochopení personálem dostává pojmenování na základě svého určitého rysu (např. paní, která svůj strach projevila pláčem je označena za ,,hysterku“). Mnohdy si takové označení zaslouží pouze tím, že jen pasivně nepřijímají péči od personálu, ale chtějí se do procesu aktivně zapojit. (O fibromyalgii má personál minimální či žádné povědomí, tím, že např. potřebujete být v teple, tichu, šeru vás považují za ,,blázna´´.)
Stigmatizace – vygradované nálepkování. Klient je zařazen do okolím negativně vnímané skupiny a personál s ním omezuje kontakt a na základě toho se pacientovi nedostává náležité péče. Například psychiatrický pacient je nazván ,,bláznem“. (Zakořeněných předsudků ohledně fibromyalgiků je tolik.. Např. každý fibromyalgik je psychicky nemocný a musí být léčen psychiatrem.)
Ignorace – pacient je přehlížen, do jeho pokoje personál vstupuje bez zaklepání, bez dovolení manipuluje s jeho osobními věcmi a neodpovídá pacientovi na dotaz. Také se často baví o pacientovi s rodinnými příslušníky ale ne s ním samotným. (Velmi častý jev, pokud pacient do ordinace vstoupí v doprovodu někoho jiného personál se baví s doprovodem.)
Odepírání a odmítání pozornosti - personál nereaguje na klientovy potřeby a přání, nevěnují mu pozornost. Tento jev často souvisí s nálepkováním a stigmatizací. (,,Je to blázen, sám přece neví, co chce.“). (Neposkytnou vám deku navíc, když vám je zima. Nezavřou okno, protože vám průvan zhoršuje bolesti.)
Netrpělivost – vybízení pacienta k rychlejšímu tempu spolupráce, než je klient sám schopen zvládnout. Nerespektování jeho vlastního tempa. Příliš rychlé sdělování informací bez ověření pacientova pochopení obsahu. (Např. Po ránu jsme ztuhlý a potřebujeme se rozkoukat. Potřebujeme vše dělat v klidu, aby nedošlo k senzorickému přetížení. Kvůli kognitivním potížím je pro nás lepší si nové informace prostudovat v klidu a tichu.)
Vynucování, nařizování – nucení pacienta něco dělat, nařizování, nedovolení, aby si klient vybral, rozhodl se. Tím se ztrácí jeho identita. (Součástí léčebného týmu má být pacient, jen on rozhoduje jakou léčbu podstoupí, žádná léčba nesmí být proti jeho vůli. Léčba FM je v některých aspektech odlišná od standardních postupů a nerespektování těchto rozdílů mívá paradoxní efekt. Např. všichni musejí docházet na jednotné skupinové cvičení, všem to pomůže.)
Odhánění a zapuzování – sestra si chce potvrdit svoji dominanci tím, že nechá pacienta zbytečně dlouho čekat, nevyhoví mu, dává mu najevo, že vše záleží pouze na jejím rozhodnutí. (Tak s tím se setkáváme v čekárnách, zvláště pokud jsme označeni za problematického pacienta.)
Zhmotňování – pacienti jsou v hovorech sester označováni čísly svých pokojů (,,Trojka zase zvoní.“), diagnózami (,,Oblékněte tu pneumonii.“) nebo pouze zájmenem ,,To“.
Zesměšňování – personál se baví na účet klienta, zveličuje a napodobuje jeho chyby či charakteristické znaky. Toto chování mnohdy mívá za cíl také snížit sebevědomí klienta.
Zneschopňování – v rámci urychlení činnosti sestra provádí všechny úkony za pacienta. Pacient by tyto činnosti však v pomalejším tempu zvládnul sám. Často sestry dělají vše za klienta s dobrým úmyslem. Bohužel mu tím způsobují více škody než užitku, protože ohrožují pacientovu soběstačnost. (Někdo něco udělá za vás a vy se cítíte neschopně.)
Invalidace - sestra nebere vážně pacientovy potřeby, prosby a obavy. Nic z toho, co pacient řekne, nepovažuje za příliš důležité. Tento jev souvisí s odepíráním pozornosti. (Při porovnání pacientů s různými revamtologickými diagnózami byla u fibromyalgiků prokázána nejvyšší míra invalidace.)
Přerušování – vyrušení z činnosti, přinucení pacienta, aby dělal něco jiného, než právě dělá, vyrušení z jeho přemýšlení. (Kvůli výrazným kognitivním potížím u FM, když vás někdo či něco vyruší snadno zapomenete o čem jste mluvili, co jste dělali. Takové situace snižují sebevědomí.)
Ponižování a bagatelizování – vygradovaná invalidce. Ošetřující personál nebere klienta vážně a často dělá na jeho výroky sarkastické poznámky. (Tak tohle znají fibromyalgici velice dobře, zažívají to neustále kvůli nedostatku odborných znalostí zdravotníky.)
Obviňování - svedení viny na pacienta za čin, který neudělal. Mnohdy také zastrašování za účelem přimění pacienta, aby udělal něco, co sám nechce. (Do tohoto bodu by se dalo dát oblíbené – Nesnažíte se. Jste hypochondr a nechcete pracovat. Za všechno může nadváha a nedostatek sportu. Když si nezakoupíte tuto léčbu..)
Zastrašování – strašení pacienta s cílem přimět jej udělat co chceme. Tyto chyby zdravotník může páchat úmyslně, ale často také neúmyslně z důvodu používání naučených frází a navyklých komunikačních vzorců, u kterých se nezamýšlí nad jejich případným destruktivním působením. Velkou roli zde také může hrát syndrom vyhoření, přepracování či podvědomí. (Kalvach, 2011, s. 51) (V některých zdravotnických zařízeních se co se týče personálu doslova zastavil čas.)
https://livingwellwithdementia.wordpress.com/what-is-perso…/
Máte podobné zkušenosti - napište soukromou zprávu nebo na email: fibromyalgik@gmail.com
Sdílením článků zvyšujete povědomí nejen o FM.