Když jsou pečujícími osobami milostní partneři
Nemoc je pro vztahy výzvou. Není divu, že mnoho svatebních slibů obsahuje slib lásky "v nemoci i ve zdraví". Chronické onemocnění ovlivňuje nejen nemocného, ale také člověka, který ho miluje, žije s ním a pečuje o něj. Jak mi řekl jeden muž: "Moje žena žije s nemocí a já žiji s ní. Takže svým způsobem žiji s nemocí i já."
Partneři prožívají ztráty
Partneři lidí žijících s chronickým onemocněním čelí několika ztrátám (Rees, O'Boyle, & MacDonagh, 2001). Mohou přicházet o čas a energii, když se snaží převzít domácí práce, které nemocný člověk již nemůže vykonávat. Mohou ztratit intimitu s nemocným partnerem, jehož soustředění na nemoc vyžaduje méně pozornosti věnované vztahu. Mohou ztratit dřívější způsoby společného soužití ve vztahu - příznaky omezují druhy a úroveň aktivit. Mohou ztratit sociální vazby s ostatními lidmi - nemoc vyžaduje více pobývání doma. Mohou ztratit sexuální vztah - nemoc snižuje touhu. Mohou ztratit duševní a tělesnou pohodu - strach z nemoci jejich partnera je vyčerpává.
Partneři trpí a často trpí mlčky. Výzkumníci zjistili, že mnozí partneři "se zdají být neochotní odhalit skutečnou zátěž, kterou prožívají, možná ze strachu, že budou vypadat vůči svému partnerovi neloajálně (Rees, O'Boyle, & MacDonagh, 2001)". Partneři se často cítí přehlížení a ignorováni lidmi, kteří nechápou, jakou daň si péče vybírá (Courts, Newton, & McNeal, 2005). Přátelé a rodina, kteří se zajímají o osobu žijící s nemocí, se často zapomínají ptát na potřeby pečujícího partnera.
Uspokojování potřeb partnerů
Ti z nás, kteří žijí s chronickým onemocněním, si uvědomují, jak moc pro nás naši partneři dělají. Často se cítíme sobecky, provinile a deprimovaně, že "netáhneme za jeden provaz" a že "příliš potřebujeme". Je sice pravda, že naše nemoc vytváří omezení, která ovlivňují naše partnery, ale je také pravda, že dokážeme rozpoznat potřeby našich partnerů a dokážeme jim kreativně vyjít vstříc.
Povinnosti v domácnosti. Můžeme se svými partnery upřímně promluvit o domácích pracích a povinnostech. Jaké domácí práce může dělat nemocný člověk a jakým způsobem může rodina přispět, aby zvládla ty, které nemocný člověk dělat nemůže? Možná bude v domácnosti větší nepořádek a prádlo se bude prát méně často. Možná, že když se přátelé a rodina zeptají, jak mohou pomoci, dostanou seznam "úkolů", se kterými potřebují pomoci. Komunikace je zásadní. Pokud partneři nekomunikují kvůli obavám, že se navzájem rozčílí (což se často stává při chronické nemoci), odloučí se, což je pro vztah špatné (Dalteg, Benzein, Fridlund, & Malm, 2011).
Sociální kontakty. My, kteří žijeme s chronickým onemocněním, si často stěžujeme na pocit osamělosti. Příznaky a únava mohou výrazně omezovat naše množství sil na setkávání s ostatními lidmi. Naši věrní partneři s námi často sedí doma. Můžeme jim dát dar vidět jejich izolaci a povzbudit je, aby ji překonali? Můžeme je vyzvat, aby si vyšli ven s kolegy, přihlásili se do posilovny nebo se věnovali zanedbávanému koníčku. Pomáhat jim znovuobjevit části jejich já, které nemají nic společného s péčí, a zároveň jim usnadnit kontakt s ostatními lidmi, je to láskyplný způsob, jak o ně pečovat (Pierce, Thompson, Govoni, & Steiner, 2012).
Intimní život. Nemoc může ovlivnit touhu a schopnost navázat romantický i sexuální vztah. Páry by to měly vnímat jako společný problém, nikoli jako něco, co je problémem pouze nemocného. Důležitá je průběžná komunikace o tom, jak udržet lásku při životě. Romantika nemusí být výlet do Paříže a sex nemusí být jen soulož. Existuje spousta způsobů, jak se dvořit a být objektem dvoření, a je vaším úkolem (a výsadou) jako páru najít to, co vám vyhovuje. Pomalý tanec v nemocnici s kapačkou. Psaní si během dne milostných vzkazů. Udělejte si z toho "Netflix and Chill" (pozvání k sex. aktivitě) vzrušující večerní rande. Zásadní je upřednostnit vaši vzájemnou touhu (Gilbert, Ussher, & Perz, 2010).
Prostor pro těžko zvládnutelné pocity. Svému partnerovi můžeme také poskytnout prostor, aby mohl mluvit o tom, co jej tíží. Stejně jako my se často cítíme smutní, rozzlobení a zdrcení svou nemocí, mají tyto pocity i naši partneři (Courts, Newton, & McNeal, 2005). Můžeme své partnery povzbudit, aby s námi o těchto pocitech mluvili? Tím, že se navzájem důkladně poznáme - což zahrnuje i poznání bolestných myšlenek a emocí -, učiníme z našeho vztahu útočiště, kde může být každý člověk viděn a milován takový, jaký je.
Pečující a opečovávaný
Slovo "pečující" může působit neromantickým dojmem a vyvolávat představu, že jedna osoba péči poskytuje a druhá ji přijímá. Pro páry, které žijí s chronickým onemocněním, to nemusí být jednostranné. Ano, partneři nám poskytují péči související s naší nemocí a my tuto péči vděčně přijímáme. Ale také my jim poskytujeme péči. Respektujeme jejich osobnost, podporujeme jejich růst, nabízíme jim prostor k poznání a lásce a dáváme jim dar poznání a lásky k nám. Povzbuzuji páry žijící s nemocí, aby se jeden druhého ptaly: "Jak můžeme každý z nás poskytovat péči s láskou? Jak ji můžeme každý z nás přijímat s vděčností?".
https://www.psychologytoday.
Sdílením článků zvyšujete povědomí nejen o FM.