Takový normální den optimistického fibromyalgika… aneb: když mám zrovna lepší den…
Někdy přijdou dny... no, vezmu to od začátku
Ledva slunko vyšlo, sotva poledne odbylo, a tělo povolilo, vyskočila jsem z postele… při slově vyskočila si pro názornost představte třikrát přejetou srnku traktorem… připravena čelit té dlouho očekávané změně, kdy mé půlroční válení v posteli po složité operaci pravého ramene - vyměním za rehabilitace… konečně kontakt s lidmi… tak dlouho očekávaná chvíle…
Přípravy na tento okamžik proto probíhaly již několik dní předem…nahodila jsem nový lak na nehty, připravovala jsem si několikrát a důkladně veškeré oblečení, varianty pro všechny typy počasí… takže ten den stačilo vyfoukat ofinu, a doladit obličej šminkami… na hlavu jsem narazila nový klobouček… oblékla svůj milovaný sametový kabátek á la stará čarodějnice… nasadila kozačky, co mi přinesl Ježíšek… v zrcadle ohodnotila svůj zjev jako "možno do světa vyjíti a neděsiti okolí své", se slzou v oku zamávala svým osiřelým synkům, a vyrazila ze dveří…
S kamarádkou jsme byly domluvené, že zahájíme tuto novou životní etapu slavnostně, a rozhodly se zajít na společný oběd. A tak jsem si vyhlédla dřívější autobus tak, abychom na sebe měly dostatek času, a kecací svaly, které již dlouho zahálely, si konečně mohly přijít na své… Sotva jsem přicházela k našemu autobusovému nádraží, vjížděl do něj autobus s označením mé cílové stanice. Číslo nečíslo, kdo by po něm koukal, přidala jsem do kroku, přehopsala dvě nástupiště svým takřka laním krokem, a hbitě naskočila… no… hbitě… však vy víte… prostě jsem se tam za urputného funění spíš vyšplhala po madle u dveří…
Pamatuji si přesně ten okamžik radosti, že v něm jedu prakticky sama.. jen já, řidič, a tři dítka školou povinné... jaká to úleva, že se nebudu muset tlačit, nebo vybojovávat si místo. Na druhé křižovatce jsem ovšem trošku zbystřila… něco bylo jinak… zabočili jsme úplně jinam, než jsme měli, a než já chtěla… divný pocit… to mi trochu pokazilo slavnostní náladu…
Pohled na mobil a jízdní řád mi napověděl, že ačkoliv jsem zdárně a s pocitem časové výhry stihla úplně jiný autobus, než na který jsem původně šla, udělám si nakonec jen neplánovanou objížďku celého našeho krásného okresu…. cílová zastávka byla však správně, což mi náladu zas trochu spravilo, já tedy napsala kamarádce Ivance, že ač jsem vyjela o 5 minut dřív, přijedu o půl hodiny později, a užívala si neplánovaný výlet pohledem na takřka svátečně zasněžené okolí… zprávu Ivanka přijala s nadšením, protože ten den od rána opravdu docela dost sněžilo, a paní Zima si usmyslila nám ukázat, jak vypadá Sibiř…musím však upřímně konstatovat, že některé vesničky jsem tak dnes viděla poprvé v životě, a velmi mile mě překvapily…
Zdržení nakonec bylo ještě o pár minutek delší, protože sněhová nadílka trošku brzdila provoz… nicméně odsekávání přimrzlých podrážek mé věrné družky netrvalo dlouho, a veselým krokem jsme vtančily do restaurace.
Stačil letmý pohled na okolní stoly, abychom pochopily, že sem zapadneme dokonale. Konal se tam zrovna sraz důchodkyň. Myslím, že jich bylo kolem cca 20, a do jejich věku nám věru… no ano, přiznejme si to - i vzhledu… mnoho nescházelo. Zasedly jsme k jedinému volnému stolu a snažily se... se aspoň trošku slyšet. Babičky s radostí ze shledání překřikujíce jedna druhou, do toho jedna z nich telefonovala, a přeřvávaje ostatní dobrých 20 minut dávala instrukce, kde má dědeček hledat peníze. Věta "na tý zelený polici v kuchyni, v tý plechový dóze od kafe" tak provázela větší část jinak příjemného posezení…
K pití jsme si objednaly zelený čaj. Každá jsme dostala krásnou konvičku a hrníčkem. Žel, jen já vyvolená jsem dostala cukr. Ivanka nenápadně mrkla okem po kolemjdoucí číšnici, a s úsměvem na rtech se zeptala, jestli by i ona mohla dostat cukr. Ta po ní šlehla okem, přehodila žvýkačku na druhou stranu tlamy, a odpověděla důrazně: jasně! Přinesla dva pytlíčky, mrskla je cestou na druhý konec stolu, a my nad šálkem lahodného moku pokračovaly v konverzaci.
Přinesli jídlo. Porce veliká, chuťové pohárky pěly ódy. Chtěly jsme si způsobně otřít tlamičky, leč ubrousek nám byl přidělen – jak jinak už - jen jeden. Ivanka vrhla oči ke vchodu, odkud však nikdo nepřicházel, a my po předešlé zkušenosti s cukrem se bály provokovat znovu naši milou obsluhu. Jsme ale ženy činu, obě jsme v okamžiku obrátily kabelky vzhůru nohama, a vylovily kapesníčky.
Moje porce ovšem byla opravdu veliká, a tak jsem poprosila o zabalení na doma. Dostala jsem boxík, zaplatily jsme a odešly.
Cesta na rehabilitace mi trvala cca 10 minut, a to ještě s ohledem na klouzající se chodníky. Vznášela jsem se plna pohody, načerpaná elánem z právě proběhnuvší schůzky, a vešla dovnitř plna očekávání.
A nebyla jsem s tímto pocitem věru sama. Dveře se otevřely, vykoukla usměvavá tvář mojí sestřičky... aby mi sdělila, že už na mě již hodinu čeká…přišla jsem o hodinu později… šotek domácí zřejmě zapracoval… ne, nebudu to na něj svádět… prostě jsem si – jak jinak – nezapamatovala správně čas i přes několikerou kontrolu kalendáře v mobilu. A tak jsem jí s úsměvem na rtu řekla, že i přesto jsem ji moc ráda viděla, a popřála hezký zbytek dne… otočila jsem se na podpatku aniž bych přerušila svou chůzi, a pochodovala jsem zas zpátky… až ven mne doprovázel její pobavený smích.
Krásná náhoda tomu opět chtěla, že autobus jel během několika minut, co jsem přišla na nástupiště, a mohla se tak pokochat již setmělou druhou půlkou okresu. Cesta uběhla jako voda, a já se už těšila domů na svoje dvě psí holčičky… a na svojí opuštěnou postel...
Po vřelém vítání, jsem s nimi ještě zašla na zahradu, abych měla večerní venčení za sebou.
Po příchodu domů, hned od dveří - tak jak jsem přišla - aby jídlo bylo bez dlouhého otálení do chladu uvedeno - vyndala jsem z tašky dózičku s jídlem, že ji uschovám na horší časy do lednice. Otevřela jsem její dveře, a shledala prostor uvnitř naprosto plný. ÁÁÁÁ támhle za kastrolem se krčí kousek místa... bez dlouhého rozmýšlení chromá ruka popadla ucho hrnce, udělala jakýsi pohyb, který měl hrnec zřejmě pravděpodobně odsunout... jenže v tom ruka udělala takový prazvláštní – mnou neočekávaný škub… a já na sebe vylila půl obrovského hrnce s kuřetem na paprice, co si včera uvařil můj věčně hladovějící synek.
Stála jsem tam, v rukách mi visel poloprázdný kastrol, a od krku až po paty - paráda neparáda - po mě tekla ta odporná růžová "hmota". Svlékala jsem si opatrně všechno, co jen šlo… odkládaje všechny ty svoje sváteční svršky na hromádku… nebyl to úkol snadný… nemocná ruka ve vzduchu, abych na ní náhodou neupadla… a každou zbývající volnou končetinou jsem se snažila vehementně odstrkávat ty svoje psindy od nenadálé labužnické nadílky, která jim byla doslova předhozena...
Nezvyklý rozruch v předsíni vylákal z pokoje i jednoho z mých synů… vynořil se z doupěte, opřel se o futra, a když jsem zvedla oči, uviděla jsem ho, jak moje počínání pozoruje s velmi pobaveným výrazem… ještě nikdy totiž neviděl svou nebohou matičku tančit po nocích u ledničky ve spodním prádle, jak kolem sebe zběsile odhání roj dvou zdivočelých psů, a snaží se přitom nenabít si hubu na rozlité omáčce…
Nicméně, musím zkonstatovat, že díky několikerému vytírání si ruka přeci jen přišla na své, a rehabilitaci bych tímto označila jako splněnou …
Teď si tu sedím zpátky ve své posteli, obklopená napapaným chlupatým štěstím, odkud jsem se plna očekávání vydala ráno vstříc dobrodružství… a bojím se už si dojít i pro pití do kuchyně… Irena
---
Chcete zveřejnit svůj příběh, osobní zkušenost, povídku o životě s fibromyalgií napište na: fibromyalgik@gmail.com